Čokoláda bez hříchu a viny

Od přírody nejsem moc na sladké, spíš na slané či tučné, někdy kyselé, jindy hořké či pálivé, zkrátka od každého něco. Během roku se tu a tam objeví nějaká ta příležitost (narozeniny, oslavy, návštěvy, Vánoce), kdy si dám čokoládu. Je to pro mě takové příjemné chuťové zpestření, naštěstí jen jednou za delší čas, a to bez výčitek a bez pocitů hříchu a viny.

Měla jsem už také loni možnost ochutnat úžasnou domácí raw čokoládu, a to je panečku jiná liga! Moje kamarádka Zuzka vám udělá na raw čokoládu takové pomyšlení, že to budete muset vyzkoušet taky. A garantuji vám, že budete mít boule za ušima a jinou už chtít nebudete (teď nemyslím Zuzku).

Dozvuky narozenin

Prestože jsem narozeniny měla už před 10 dny, tak jsem ještě teď jaksi až moc přeslazená a čokoládové dobroty nechci na hodně dlouho ani vidět, natož jíst. Dnes jsem totiž kultivovaně a gurmánsky spořádala (fakt jsem ji nezřízeně nesežrala, dámy prominou) poslední kousky 70% hořké čokolády a k tomu pár rozinek (pro změnu, taky v hořké čokoládě). Vychutnala jsem si tuhle pochoutku místo odpolední svačinky.

Navzdory únavě, která se mě pokoušela přemoct, jsem naopak pocítila přísun energie (no ještě aby ne, to zas bylo potvůrek kilojoulů, o kterých si už štěbetají vrabčáci pod mým oknem, že mi přes noc přešijí gaťata). Vzešla z toho nečekaně bleskurychlá inspirace, a tak jsem zcela spontánně ukuchtila tento pěkně vypečený, ale děsně nehubnoucí článek.

A dokonce, než jsem to stihla sníst, tak jsem vám to i vyfotila, aby to bylo opravdu autentické. Tak si toho považujte, mohli jste si to taky jen představovat bez obrázku, což by nebylo ono. Ne, to není provokace. I když možná trochu ano, nu dobrá. To je především moje hodně upřímné přiznání. Nic není černé, ani bílé. Fakt nekecám, tohle všechno z talířku skončilo v mých útrobách na jeden delší zátah.

A víte co? Dejte si se mnou, jsem na vás tak hodná, že se s vámi i rozdělím. Mozek neumí rozlišit mezi tím, co si jen představujete a co reálně děláte. Tak si dopřejte chuťový požitek i bez čokolády. A uvidíte, co to s vámi udělá. Je to asi jako s tím placebem. Jen si, prosím vás, neposlintejte klávesnice. Konec čokohlášení.

Kdo hledá, najde?

Tohle je taková má „finta fň“, jak jí s oblibou říkám:

Co si nekoupím, to doma nemám.

Co doma nemám, to ani nehledám a nenajdu.

A když už to doma nenajdu, tak to ani nesním.

Ale co s tím, když od někoho něco dobrého na zub dostanu? To mě pak akorát láká si to dát, i když to někam hodně dobře schovám. Tak jakmile o tom vím, že je to někde schované, tak je to konec. Problém by to nebyl, kdybych neměla tak dobrou paměť a zapomněla, kam jsem to vlastně dala. Také je tu možnost, že to věnuji dál.

Párkrát se mi už povedlo, že jsem až po půl roce něco našla, když jsem to zrovna nehledala, musím se tomu jen smát. Naposledy jsem sama před sebou takhle schovala vynikající bazalkové pesto. Naštěstí bylo naprosto OK. Ovšem kešu ořechy dopadly už hůře, ty bohužel letěly se slzou v oku do koše, protože se v nich zabydlel nějaký kešužrout.

Když něco ale schovám, musím pak na to pořád myslet a v mojí hlavě se odehrává následující scénář: „Ne, ještě si to nedám, jindy. Počkám, nechám si to na horší časy, co kdyby náhodou?! Vydržím to. Hm, kam jsem to jenom dala? Že by druhý šuplík od země? Ne, přece se nebudu zohýbat.“ Ještě jedno ne a v tu ránu už se mi sbíhají sliny. Konečná. Je vymalováno.

Kdybych to ale doma neměla, tak si na to ani nevzpomenu. A nepřepadla by mě na to chuť. Takže co doma nemáte, to tam ani nenajdete. A bude se vám pro to snad chtít jít do obchodu, až na to dostanete chuť? Myslím, že ne. Každý ví, co na něj platí a občas se nějaký ten jednoduchý psychofígl docela hodí.

Moje rada tedy zní:

Co jíst nechcete, abyste nehřešili,

tak to si rozhodně ani nekupujte.

Nejbližší obchod půl kilometru daleko vás spolehlivě odradí, až tu chuť dostanete. Mimochodem, důmyslné překážky ve špajzu či lednici, taktéž různé skrýše a jak si je vytvořit (abyste nesnědli něco na první dobrou, co je určené na později), k tomu mám rozhodně také co říct. Jednou jsme dokonce měli na lednici i visací zámek a já jsem od něj klíček neměla, pochopitelně. O těchto a podobných vychytávkách zase někdy příště.

Sýrová královna        

Když to není čokoláda, tak co teda? Kdybych měla říct jedním slovem, na čem ujíždím, nebo co si vyberu, pokud dostanu na výběr z více možností různých dobrot, pak to bude SÝR. Miluju sýry a nedokážu se jich vzdát. Jsem prostě sýrová královna.

I když se mi moc líbí pomyšlení zbavit se všech nebo alespoň většiny průmyslově zpracovaných potravin ze svého jídelníčku, tak i kdybych se snažila sebevíc, chutě na sýry, hlavně tvrdé, pařené, zrající či přírodní, vlastně úplně všechny zcela bez výjimky, mě nikdy neopustí.

Zjistila jsem, že pokud vyloženě čokoládu od někoho nedostanu, tak sama si ji nekoupím, a když už, tak většinou max. 3-5x za rok. Nejsem na to, nevyhledávám to, nemám tu potřebu. Zato sýr? To je taková moje droga. Asi taková jako pro někoho čokoláda.

Není čokoláda jako čokoláda

Když už mám možnost si čokoládu vybrat, tak rozhodně dám přednost hořké před mléčnou či bílou, raw před průmyslově zpracovanou. A také karob mi chutná (mimochodem, vyzkoušeli jste někdy rozinky v karobu?). A když už má čokoláda vysoký podíl kakaa (70% a více), to už je taky jiný šálek kávy, tedy čokolády.

Když už si takhle někdy dopřeju, tak rozhodně netrpím pocity viny. Udělám si z toho hezký požitek. Ale vím, že na dlouho to zase nemusím. Vždycky děkuju Tomu Nahoře za to, jak je dobře, že nejsem moc na sladké (byť jednou za čas se jím přecpu, třeba na Vánoce), protože jinak bych byla asi dvakrát taková, určitě širší jak delší. Jsem opravdu vděčná za to, že mi to moc neříká. V obchodě regály se sladkostmi míjím bez povšimnutí.

Nicméně, je pár dobrot, kterými nepohrdnu a občas si je sama koupím: rozinky, slunečnici či kokosové kostky v čokoládě (a ne že mi ty kostky příště v Lídlu zas vykoupíte, když je po půl roce konečně dají do akce, běžně je tam totiž nemívají). A když už si to dám, tak samotné. Stejně mě po sladkém pálí žáha, nebo mě bolí zuby. No a když to přepísknu, tak hádejte, čím neutralizuji sladkou chuť? Ano, sýrem, jak jinak.

Afrodiziakum či antidepresivum

Čokoládě se právem připisují některé úžasné vlastnosti. Například, že funguje jako antidepresivum či afrodiziakum. Dokáže povzbudit procesy v našem mozku a posléze i v těle a namíchat ten správný chemický koktejl, který tolik potřebujeme a díky kterému se vyplaví do těla hormony, které zlepší naši náladu.

Těchto a podobných informací je na internetu spousta, ale vždycky jsem si říkala, k čemu mi to je dobré vědět, když já na čokoládu nejsem. Pro vás, kteří na čokoládě ujíždíte mám jeden tip.

Klidně na ní ujíždějte dál, ale HLAVNĚ S MÍROU (nebo i bez něj)

a určitě BEZ VÝČITEK A POCITŮ VINY.

A víte proč? Když si totiž dáte čokoládu, ale pak vás akorát tak přepadnou výčitky, tak svému tělu tím děláte medvědí službu. Vysíláte tím jasný signál a žádost: udělej vše pro to, abych mohl/a mít výčitky, prosím, přiber a hlavně tam, kde se to nejhůř shazuje.

Mozek totiž jen tak neošálíte. Takže buďte v pohodě a hlavně v souladu sami se sebou. Vychutnejte si čokoládu, udělejte si z toho gurmánský požitek a pak se těšte z jejích přínosů. V opačném případě na ně můžete zapomenout.

Opakování je matkou moudrosti, proto připomínám:

Dávejte si pozor na to, jak smýšlíte o jídle,

protože to rozhodne o tom, jak se k vám zachová.

Mějte láskyplné myšlenky a žehnejte jídlu.

A uvidíte ten rozdíl.

O čokoládě jsem toho dnes napsala už mnoho. Mám na něco chuť a docela už i hlad, ale na čokoládu pomyšlení opravdu nemám, jdu si pro ementál s okurkou.

Lenka Křetínská
Specializuji se na psychologii hubnutí. Mojí vášní je vést lidi ke změně myšlení, neboť právě psychika hraje klíčovou roli při hubnutí a změně životního stylu. To, jak lidé smýšlejí o sobě a o jídle, rozhodne o tom, jak se k nim jídlo zachová. Můj příběh si můžete přečíst zde >>