MOJE OSOBNÍ POUŤ

aneb "z přescentky docentkou"

„Specializuji se na psychologii hubnutí. Mojí vášní je vést lidi ke změně myšlení, neboť právě psychika hraje klíčovou roli při hubnutí a změně životního stylu. To, jak lidé smýšlejí o sobě a o jídle, rozhodne o tom, jak se k nim jídlo zachová."

Trochu matematiky úvodem

Jmenuji se Lenka KŘETÍNSKÁ (lidé mě znají také jako Lilien), jsem vystudovaná psycholožka. Práci s psychikou jsem úspěšně využila při svém posledním hubnutí. Dokázala jsem za pouhý rok intenzivní práce na sobě zhubnout 30 kilo, pět konfekčních velikostí a desítky centimetrů v problematických partiích (zejména na stehnech, bocích a břiše).

Celkem jsem odložila přes 40 % tělesného tuku a výrazně jsem zlepšila svoje chatrné zdraví. Oblečení na mně viselo natolik, že jsem se dokonce vešla celá do jediné nohavice svých původních kalhot vel. 56! Vypěstovala jsem si spoustu nových, zdraví prospěšných návyků. Vyzkoušela jsem na sobě celou řadu psychologických fíglů, které mě na mojí cestě hubnutím věrně provázely.

BÝVALY OVŠEM ČASY, KDY...

... jsem neměla lehké dětství

Už jako malá holčička jsem v 1. třídě měla nadváhu. Z nevinných pár kilo navíc se postupem času stal můj úhlavní nepřítel, boj s obezitou, který mě zcela oddaně provázel až do současnosti. V dětství jsem bývala hodně nemocná a jezdila na dlouhodobé ozdravné pobyty do lázní. Kvůli lékům jsem však začala nekontrolovaně nabírat na váze.

Když mi bylo 10 let, ručička na váze se vyhoupla na úctyhodných 40 kilo, zatímco jiné děti byly téměř poloviční! Kdykoli si vzpomenu na přístroj na měření podkožní vrstvy tuku a na ten nepříjemně studený dotyk kovových „kleští“ (špekoměr), běhá mi mráz po zádech. Absolvovala jsem kvůli tomu svůj první (a zároveň poslední) „odtučňovací“ pobyt v Křetíně.

... jsem se hodně trápila

Ve 13 letech (psal se rok 1996) mi má nejlepší kamarádka zemřela na rakovinu (bylo jí také 13 let!). Hodně jsem se tím trápila, nikdo mi pořádně nerozuměl. Toho času se mi povedlo z původních téměř 60 kilo dostat na váhu 48 kilo, což bylo nejmíň, kolik jsem kdy měla, zhubla jsem zřejmě žalem. Měla jsem míry 93-62-93 cm, sama sobě jsem se už celkem líbila.

Ovšem puberta u mě probíhala bouřlivě a moje tělo se začalo velmi rychle měnit a získávat ženské siluety. Vrstevníci se mi posmívali a mě to vnitřně sžíralo. Byla jsem dost oplácaná, měla jsem hlavně boky a prsa. Citová trápení a bolístky na duši (emoční hlad) jsem zajídala ze všeho nejvíce a nejraději rohlíky.

... a dostala se do bludného kruhu

Kdo se na mojí psychice zcela zásadním způsobem podepsal, je moje máma. Nadávky typu, že už jsem „jako kredenc“ a ať se na sebe podívám, jak vypadám a řeči, kdo by o mě vůbec stál, mě velice zraňovaly. Napáchala tím na mně hodně škod. Své tělo jsem začala doslova upřímně nenávidět.

Z čistého zoufalství jsem zkoušela různé „osvědčené“ diety, které zrovna u mě nefungovaly. A pokud se mi přece jen povedlo zhubnout, výsledek byl pouze krátkodobý a zanedlouho jsem vždy nabrala dvojnásobek toho, co jsem shodila. A někdy i s nějakým bonusem navrch. Pět dolů – deset nahoru, deset dolů – dvacet nahoru, osmnáct dolů – třicet šest nahoru... A tak dokolečka dokola.

V roce 2005 jsem se z váhy 82 kilo dostala na krásných 64 kilo. Ten skvělý pocit nikdy nezapomenu. Nosila jsem dokonce sukně vel. 38. Připadala jsem si konečně štíhlá, i když jsem měla ještě mírnou nadváhu. Jedla jsem dokonce na podšálcích. Jak jsem tenkrát vypadala a jakou nelichotivou změnou jsem za ty roky prošla, můžete posoudit sami. A právě fotky v závěru mého příběhu z roku 2005 mě při mém hubnutí motivují nejvíce.

... s vyhlídkami, že skončím na vozíku

Měla jsem již nesčetněkrát těžkého housera a na přelomu let 2007-2008 mě zcela z provozu na půl roku vyřadila částečně ochrnutá noha. Lékaři mě strašili operací páteře, ale já jsem jakékoliv invazivní řešení striktně odmítla. Potýkala jsem se několik dlouhých let s velkými bolestmi zad a postupem času se přidaly další potíže. Šance, že bych po operaci páteře znovu chodila, byly mizivé (dokonce menší než 50%!!!).

V letech 2011-2013 jsem se dostala do tíživé finanční situace, kdy jediným východiskem bylo pracovat 16-20 hodin denně, měla jsem zaměstnání, brigádu i podnikání. Byla jsem jak štvaná zvěř, stal se ze mě (nedobrovolně) workoholik.

Lékaři mi opakovaně říkali, že pokud neshodím alespoň 20, 30 a pak už i 50 kilo, budu celý život chudák, který pravděpodobně skončí na vozíku, byla jsem z toho na dně. Moje vlastní tělo mě už nemohlo unést. Kardiolog mi v červnu 2013 sdělil, že mé srdce funguje už jen ze 42 %. Veškerou fyzickou aktivitu mi zakázal se slovy: „Chcete, aby Vás to zabilo?!“

Nedostatek spánku, pohybu a zdravého jídla... Tragická kombinace! Než jsem se rozkoukala a stačila z jedoucího rychlíku vyskočit, ručička na váze ukázala 123,8 kilo k 22. 5. 2013!!! Asi si dovedete živě představit, jak hrozně jsem se cítila. DĚSIVÁ BILANCE: Vyjedla jsem se o rovných 60 kilo za 8 let!!!

ŘEKLA JSEM SI A DOST!

Když jsem se neviděla celá v zrcadle...

Když jsem se v té době svěřila svému příteli, že už se ani celá nevidím v zrcadle a jak mizerně se cítím, on navrhl, že mě vyfotí a to „zrcadlo“ mi nastaví. Pohled to hezký nebyl... Byl doslova tristní. Týden jsem měla z těch fotek šílené deprese, kterými jsem se nechala převálcovat a hlava mi nebrala, k jakým maxi rozměrům jsem se to dopracovala. Já jsem se totiž viděla úplně jinak! Peklo, jaké jsem si prožila, bych nepřála nikomu. Nicméně, po týdnu sebelitování a obviňování, jsem se na sebe pořádně naštvala.

Můj den D nastal 1. 6. 2013, kdy jsem vykročila do neznáma a nadšeně se pustila do akce. Během prvních čtyř měsíců jsem zhubla 18 kilo, ovšem pak se moje hubnutí výrazněji zpomalilo až skoro zastavilo. Přes Vánoce jsem něco nabrala zpět. A další významný mezník nastal 3. 2. 2014. Můj přítel mi napsal dlouhý a otevřený dopis, který mě doslova šokoval, neboť mě velmi zkritizoval za moje dosavadní neúspěšné pokusy v hubnutí. Dal mi na vybranou, buď se konečně začnu hýbat, nebo se naše cesty definitivně rozejdou.

Natolik mě to zasáhlo, že jsem se hned následující den dala do domácího cvičení kalanetiky podle stejnojmenné knihy Callan Pinkneyové a začala chodit svižně pěšky na procházky 2-3h denně, často i z jednoho konce Brna na druhý. Cvičení kalanetiky mi nakonec vydrželo 565 dní bez jediné vynechané lekce.

Z přescentky docentkou

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a váha se opět rozběhla směrem dolů. První jarní den jsem oslavila své další malé vítězství. Moje váha se dostala těsně pod metrák, na 99,9 kilo. Měla jsem obrovskou radost, že jsem zase po několika letech „docentkou“. A hrdě jsem se všude chlubila svým úspěchem, že už nejsem přescent, ale docent. Do léta se mi povedlo sundat další kilogramy.

A 15. 6. 2014, tedy přesně po roce a 2 týdnech hubnutí ukázala ručička na váze úbytek 30 kilo, tj. moje nová váha byla 93 kilo (viz první dvě fotky v úvodu s červeným závěsem). Sice jsem dosáhla pěkného výsledku, nebyla to však meta cílová. Byla jsem teprve v polovině své cesty, protože můj původní plán byl zbavit se 60 kil bolesti. Přesto to byl tak úžasný pocit, cítila jsem se opravdu skvěle...

Bohužel, kvůli obrovskému pracovnímu vytížení jsem si nově dosaženou váhu dokázala udržet jen půl roku. Posléze jsem většinu shozených kilogramů nabrala rychle zpět díky stresu a lékům. Ale nikdy jsem ten boj nevzdala, i když se můj cíl opět vzdálil z obzoru. S časovým odstupem se do toho pouštím znovu, obohacená dalšími zkušenostmi a vírou v sebe sama, že teď už to konečně dám.

Výzva „padesátka“

Mám již za sebou vyzkoušených „tisíc a jeden“ způsobů hubnutí, mnoho přešlapů, pokusů a omylů. Nicméně, teprve při svojí poslední hubnoucí cestě jsem si uvědomila, jakou zásadní roli hraje psychika a pozitivní myšlení při hubnutí. Postupovala jsem stejně jako malé děti, když se učí chodit, začala jsem pomalinku se sebou něco dělat, jeden krůček za druhým.

Změnila jsem přístup ke svému tělu, stravování a životu. Začala jsem se přijímat, odpustila jsem sama sobě své dosavadní nezdary. A poznala jsem na sobě v praxi, že nejdůležitější při hubnutí je vědomá práce s psychikou. Vzešla z toho jedna velká výzva: mým cílem je zhubnout 50 kilo v horizontu příštích dvou let a vy můžete být u toho se mnou (více už na mém blogu).

Pozn: Fotky nalevo jsou z r. 2007, kdy jsem měla kolem 75-80 kilo, vpravo z roku 2005 při váze 64 kilo a k této postavě bych se opět ráda dopracovala. Je to pro mě ta nejvyšší možná cílová meta. Musím ovšem podotknout, že důležitější, než dosáhnout vítězství, je pro mě samotná cesta, kterou půjdu.

HUBNUTÍ ZAČÍNÁ V HLAVĚ

Moje motivace, získat zpět ztracené zdraví, je obrovská. A neznám větší hnací motor pro zhubnutí, než to dělat sama pro sebe. Je potřeba, abyste si i vy uvědomili, že hubnete především kvůli sobě, nikoliv proto, že byste měli, nebo protože vám to někdo řekl. Každé hubnutí však začíná zásadním rozhodnutím, takže co si do hlavy dáte, je už jen a pouze na vás.

Mám zájem na tom, aby vás hubnutí bavilo, těšilo a měli jste z něj radost a hlavně jej nevnímali jako stres a omezení. Můj projekt vznikl proto, že vás chci svým vlastním příkladem inspirovat ke změně, podpořit, dodat vám odvahu a pomoci najít cestu k sobě.

To, jestli zhubnete, nebo ne, nezávisí primárně na tom, kolik čeho sníte, jestli dřete v posilovně jako kůň nebo jestli to máte v genech, daleko důležitější je, jak se k tomu postavíte a jak přeprogramujete svoji mysl, ústřední roli v tom hraje psychika. Přenastavení mysli z tučné na štíhlou je dost zásadní pro úspěch. Když zhubnete nejdřív v hlavě, kila dolů půjdou hravě. Je třeba prvně zeštíhlet vaši mysl, teprve potom může zeštíhlet vaše tělo.

EXEMPLA TRAHUNT aneb příklady táhnou...

„Všechno se děje pro moje dobro a je to přesně tak, jak má být.

Důvěřuji tomuto procesu, jsem nesmírně vděčná a nechávám se mile překvapit.

To, co v životě opravdu potřebuji, ke mně přijde ve správný čas.“